January 2017

Autobus.

23. january 2017 at 17:48 | Lost Girl.
Během svého života se stáváme součástí společnosti. Žijeme v určité komunity, každý kolem sebe nepkoho máme. Nějaká skupina lidí nás naučila číst, psát a počítat. Nejvíce se ale obávám toho, že je velmi zanedbaná jedna věc či činnost, která se zanedbává. Komunikace, schopnost mezi sebou komunikovat a rozmlouvat. Obávám se však i toho, že mně tato věc také schází. O čem mám vlastně komunikovat s lidmi? Že když jsem doma bez kamarádů, tak ten den probrečím?
V lidech i tato věc také trochu vymizela, kdysi se lidé na ulicích jen tak dali spolu do řeči. A dnes? Jeden na druhého hodí pohled alá "on se zbláznil", a pro jistotu po lehoučku od něj několik kroků odstoupí. Lidé nechtějí komunikovat? Z lidí se stali zrůdy, které nad každou věcí ohrnují nos?
Pamatuji si jednu situaci z toho, co jsem byla malá (s mými 157 cm nemám teď co říkat, bylo to myšleno věkově.) si za mnou v autobuse přisedla postarší paní. Napovídaly jsme celou cestu a já dokonce i vyzradila to, že budu mít bratříčka, což jsme podle mamky nikde říkat nesměla. A teď? Sedím v autobuse, batoh hozený na vedlejší sedačce, protože se lidí bojím. Byla jsem nejspíš v mladším věku výřečnější a nebo to je tou psychickou nemocí, co se snažím skrývat?
Řečnické otázky, stále ty řečnické otázky. K nimž odpověď chybí. Podotýkám, že to téma, o kterém mluvím je problémové a nedokáži si představit, jaké to bude za několik let, pokud to takhle půjde dál. Bude v autobusích ticho? Bude znít jenom rušný zvuk motoru? A dokážeme to ještě zachránit? Šance jsou mizivé.
Vy co čtete můj blog již od samého začátku, či jste četli už i minulý. Jak si myslíte, že vypadám? Jak si myslíte, že se chovám? Budu ráda za vaše názory v komentářích.

Jako vážně?

2. january 2017 at 20:08 | Lost Girl.
Když si tak člověk projíždí hlavní stránky blogu, vidí články o tom, jak všichni přejí "šťastný nový rok" nebo shrnují svůj rok 2016. Na minulém roce jsem shrnula svůj rok 2015, prtože ten byl opravdu divoký, ale proč bych to měla dělat letos? Co je zajímavýho na holce, která trpí depresemi a nechce se z ní léčit, protože to je vlastně její volba.

Proč je článek zařazený do tématu týdne? Letošní (tedy již minulý) Silvestr jsem prožila doma, ale ani tam jsem neslavila, protože to rok od roku nechápu. Vím, jak jsem aspoň do deseti let usínala a nezůstala vzhůru do půlnoci. Potom jsem už vzhůru zůstávala, cítila jsem se hrozně velice, protože jsem vydržela. Teď je to, že jsem vzhůru do půlnoci, velmi typické.
Celý večer Silvestru jsem byla v pokoji, dala si jednu sklenku vína, aby se neřeklo (Občas mi to s alkoholem ujelo, proto jsem se rozhodla poučit se z chyb). Potom, když jsem kolem půlnoci stála v ložnici rodičů, kteří již napůl spali, tak jsem při odpočítávání půlnoci dostala takový tíživý pocit. A když se na hodinách ukázalo "00:00", samovolně jsem se rozbrečela. Už se mi to párkrát stalo, tak už dva roky se to děje, u odpočítávání a poté u ohňostrojů se rozbrečím, zvláštní nával smutku.
Při ohňostroji jsem ležela vedle mého psa a objímala ho, aby se nebál, rok od roku se ohňostrojů bojí čím dál víc. Po chvilce jsem se ale i se psem zvedla a šla se podívat k našemu střešnímu okni, zahlédla jsem vybuchující záři barev a opět se to stalo, rozbrečela jsem se. Musím teď vypadat jako nějaká ubrečená holka, ale když je člověk citlivější, bohužel se rozbrečí, i když vlastně nechce.
Příští rok bych už měla jít slavit mimo domov, uvidíme, jestli se mi bude chtít. Je to přeci až za rok.
Nevěřím na předsevzetí, ale letos jsem chtěla zkusit, jestli se to předsevzetí dá splnit. Sice jsem si jej řekla až dneska ráno, ale na tom nezáleží.

Moje předsevzetí: Poučit se z vlastních chyb.
Body k tomuto předsevzetí:
1. Nezamilovat se nesprávně.
Týká se to spíše roku 2015, kdy jsem se čtyřikrát (opravdu) zamilovala, ale nikdy z toho vztah nevzešel. Takže tohle je spíš chyba z mé minulosti. Pro zvídavé: Tento rok jsem byla zamilovaná do toho, do koho jsem se zamilovala jako naposledy v roce 2015. Takže celý rok blázen jen do jednoho.
2. Neopíjet se.
První věc - Ne, není mi 18. Ale no a? Jsem z Moravy, tady se pije víno už od kolébky. Jenže mi to už s pitím přesně dvakrát ujelo. Můj problém je ten, že nedokážu říci "ne" nabízenému alkoholu. Úkol pro mě: Stoupnout si před zrcadlo a stále si opakovat: "Ne, nedám si, ne, nedám."

Má to spousty bodů, ale tyhle jsou nejspíš ty nejdůležitější. Přejte mi štěstí a já vám taky přeji štěstí ve všem. :)