November 2016

A year in love.

29. november 2016 at 17:57 | Lost Girl.
Poslední dobou nemám na vypisování se na blogu moc velký čas. Problémy se kolem mě kupí a druhý ročník na gymnáziu začíná být více divočejší. Ono se to může zdát lehké, ale vůbec, ještě když se z člověka stane puntičkář, brr.
Měla bych se učit na zítřejší hodinu biologie a mluvnice, jenže mě něco dotáhlo k tomu se podívat na novinky na blogu. Tak ze zvědavosti jsem sjela dolů k tématům týdne a anglické téma týdne mě k stisknutí na tlačítko "Napsat nový článek" prostě donutilo.
Chtěla bych se spíše zaměřit na mé spolužáky, se kterými se setkávám na gymnáziu. Mnoho lidí - dívek - jsou žárlivé? Závistivé? Nebo prostě jen nepřející?
Mám kamarádku, která je zadaná a setkala se s jednou pomluvou na škole ohledně toho, že už nejsou spolu, že se hodně hádali a že už to nemohli spolu vydržet. Zajímavé bylo, že ti dva byli v tu dobu pomalu ten nejúžasnější pár na škole. Ta dívka, která roznesla tuto pomluvu, protože se to zdálo tak jí, tak to řekla i všem, jenže to neřekla tím způsobem, že si to myslí, ale naopak tm, že to jasně ví.
Tahle přímá skupinka holek se je snaží rozdělit už hodně dlouho, ale oni i tak budou spolu už rok za pár dnů. Aneb téma týdne: "After all this time?"
Nechci moc poukazovat na jednu skupinku holek, takových je po naší škole spousta. Pořád si říkám, že bych tohle neměla říkat, ale znám se s jedním kamarádem už více než rok, udržujeme si určitý "vztah", už tak před rokem jsem přiznala kamarádkám i vlastně sama sobě, že ho mám ráda, dost ráda. I po tom roce ty city neustaly, ony narostly větších rozměrů. A za ten rok se nás už tolik lidí snažilo rozdělit, snažilo se pokazit naše kamarádství. Je možné, že jsme se poté pohádali, ale my neskončili, stále se bavíme a budeme se bavit dál.
Co jsem vlastně tímto článke chtěla říct? Ono to sděluje tak trochu více věcí. Lidé si nehledí vlastního života, musí se s*át do života druhých a akorát jim je ničit. Když je šťatsný, proč v jeho očích zbytečně vyvolat slzy?
A další věcí je ta, že když se do někoho zamilujete a někdo jiný vám řekne: "To brzo přejde.". Nepřejde. Když spadnete do té velké propasti zamilovanosti, těžce z ní vylezete. Vím to.

Komunismus.

5. november 2016 at 21:22 | Lost Girl.
Když tak člověk sleduje aktuální téma týdne, možná nad tím mávne rukou, já se nad tím ale pozastavila. Před nedávnem jsem se bavila s matkou o tom, proč jsou Češi zlodějští a 'loupežníci'.
"Odkaz komunismu." odpověděla mi.
Souhlasím s ní a myslím, že to byly moudrá dvě slova. A tak se zamyslete. S mojí budoucí, snad úspěšnou, maturitou z dějepisu je můj zájem o tento předmět velmi silný, proto si i dost pamatuji, situace v 50. letech minulého století. Situace po válce, Američané a Rusové pomalu osvobozovali celou Evropu. Nám pomohli Rusové, ale tak když jsem se zamyslela, co kdyby to Američané zvládli dřív? Ovládli nás dřív?
Kdysi dávno, když jsme se tohle učili na základní škole, jsem se naší dějepisářky zeptala, jestli bychom byli jiný národ, kdyby nás osvobodili Američané místo Rusů. Odpověděla mi něco ve smyslu: "Ano, byli bychom jiní, ale přece si nemůžeš říkat 'Co by bylo, kdyby...'"
Vraťme se více do minulosti, Přemysl Otakar II. a Rudolf I. Habsburský aneb 'Král železný a zlatý' a 'Král kaše'. Když jsme se o téhle situaci mezi nimi učili na gymnáziu, otázka spolužáka byla: "Takže, kdyby kurfiřti nezvolili Rudolfa, nemusela by zde být žádná habsburská monarchie?"
Téměř 400 leté vládnutí habsburského rodu by vůbec nebylo, protože zvolení Rudolfa císařem bylo jejich základem. Ale je to velmi obrovský skok do minulosti, za tu dobu se mohlo stát cokoliv jinak, a jak jsem již zmínila 'Co by bylo, kdyby...'.
Život nějak běží, dějiny nějak běží a říct si to, co by se normálně nemohlo stát a představovat si, jak by to bylo, kdyby to bylo jinak, je zbytečné. Ale žijeme dál i bez těch věcí, nebo snad ne?