August 2016

School.

22. august 2016 at 8:26 | Lost Girl.
1. září, nepřítel všech studentů, když nepočítáme to malé množství těch, co se do školy těší. Omlouvám se, že s tím blázním už teď, 22. srpna. Jde o to, že jsem zavítala na pár stránek pro inspiraci k výzdobě sešitů a při prohlížení obrázků jsem si uvědomila, co na mě vlastně čeká.
Ke konci minulého roku jsem skoro každý den brečela tajně po rozích školy s tím, že tam nemůžu vydržet ani jednu minutu a chci pauzu v podobě prázdnin. Za ten rok jsem ve škole pomalu nechyběla. Velice párkrát jsem chyběla a to jen jeden den, přičemž často to byly tak tři nebo dvě hodiny kvůli zubaři. V červnu jsem byla s psychikou hodně na dně, na učení jsem se nemohla soustředit, protože to nešlo, jakmile mi to po pár minutách nešlo, rozbrečela jsem se. Já, když se hodně naštvu - zní to zvláštně - stane se mi to, že buď bouchnu do první věci, co vidím, často to odnesli při učení moje prsty a zeď. Taky mám spoustu stránek nějakého sešitu pomačkaných, protože je ze zlosti zmačkám. A ke konci roku se to stupňovalo. Nezvládala jsem to, moje psychika byla porušená nejen učením, ale i posmíváním spolužáků.
Abych pravdu řekla, bojím se, bojím se toho, co přijde za pár týdnů (mám štěstí a škola mě čeká až 5.). Budou ke mně spolužáci stále otočení zády? S kým se tam budu bavit? Budu to vůbec psychicky zvládat?
Měla jsem kamarádku, se kterou jsem právě na tu školu šla, vypadalo to tak, že budeme kamarádky až do maturity, ale po pár měsících se se mnou přestala bavit. Představte si, že jdete za někým, komu jste minimálně dva roky svěřovali všechno a ten daný člověk se na vás kouká z velké výšky a pomlouvá vás s bandou, a ještě jako výhodu používá ty tajemství, se kterými jste se mu svěřili. Co byste si o takovém kamarádu řekli? Doteď pomalu nevím, proč mě pomlouvají, nikdo mi to neupřesnil, protože proč by měli.
Mám i zlozvyk, vykecám spoustu svých tajemství nesprávnému člověku, nevykecám cizí, to nikdy, cizí tajemství, co se mi kdo svěří si zanechám v sobě a nikomu nic neříkám. Ale svoje tajemství, které bych nikomu jen tak neřekla, řeknu i člověku, který to za pár minut poví všem. Možná tohle byla ta chyba, kterou jsem udělala.
Občas si říkám, jestli to není mím stylem, jak jsem se k němu před pár články vyjadřovala, ale jak jsem and tím přemýšlela, tak proč by to tím stylem bylo? Svoje kloboučky a květinové věnečky jsem nosila už od začátku roku.
Strach se ve mně každým dnem stupňuje. Ta otázka, jestli budu stále osamělá kolem mé mysli neustále koluje.
Snad na ni brzy najdu odpověď.
Nějaký fanoušek Dream Theater? Skvělá skladba na přemýšlení, u které si člověk i pobrečí (aspoň já to tak mám).

Youtube.

15. august 2016 at 10:57 | Lost Girl.
Ze začátku bych chtěla říct, že se nerada vyjadřuji k věcem, které jsou aktuální, ale prohledávání různých youtube videí změnilo můj názor. Jde převážně o to, že se budu vyjadřovat k věci, dokteré ještě napůl patřím, protože se svým věkem do kategorie dospělých nezařazuji, ale možná rok starý občanský průkaz je právě ten krok od té kategorie. A k čemu se zde vlastně chci vyjádřit?
Ztracená generace. Asi před rokem jsem chtěla být učitelkou, od téhle věci mě dělila neúspěšné přijetí na pedagogickou střední školu. Druhá volba, gymnázium. Ten rok tam mi na učitelství změnil pohled. Kromě vyššího gymnázia, kam patřím já, je tam i nižší gymnázium. A právě to bylo to, co mi změnilo pohled. Když člověk vidí ty neustále řvoucí děti, jak pobíhají po chodbě, potom se zastaví a z tašky vytáhnout nejnovější mobil značky IPhone. A tak jsem vždy na ně nevěřícně koukala, jak děti, které sice nejsou o nic menší než já (maý vzrůst), ale za to o hodně let mladší, se pyšní svými značkovými věcmi.
Nepodporuji to. Proč? Já jsem v jejich věku lítala po venku, prtože jse se cítila ještě jako dítě a oni sedí u mobilu, počítače a převážně sledují youtube, v horším případě ty videa na ten youtube natáčí.
To je podle mě špatné. Zdá se vám to v pořádku? 12leté rádoby youtubery? A to se nejedná jen o ty 12leté, známe i osmileté a méně. A to mě vytáčí ještě víc. Ne, že bych záviděla, že mají všechno to vybavení a IPhony. Ne, já mám něco, co oni nemají. Jizvy na kolenách, na loktech po běhání po venku. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby nějaké z těch dětí neumělo udržet na kole rovnováhu. Nedivila bych se, jediný, kde jezdí na kole je v jejich počítačových hrách.
Jak je veřejně známo, veškeré sociální sítě jsou povoleny od třinácti. Ano, já sama neměla facebook od třinácti. Ale facebook v té době byl, dá se říct, na svém počátku a já tam vlastně nic neměla. Ale když se podívám na nějaké účty těch malých dětí, tak se nestačím divit, kolik selfíček dokáží za jeden den zveřejnit.
Potom tady máme Snapchat. Já ho nemám (Windows Phone) a jsem ráda, že ne. Myslím si, že překvapení toho, že tam najdete nahý třináctky, to vlastně ani překvapení nebude, že?
Nakonec bych asi chtěla říct, že všechny neházím do jednoho pytle, samozřejmě jsou tady ti, kteří si svůj dětský život stále užívají a za to jsem ráda.
Jaký na to máte názor vy? Nevadí vám malé děti na sociálních sítí?
SOAD v této písničce poměrně chvilku o závislosti na počítačích hovoří, zkuste posoudit sami.

Introvert.

10. august 2016 at 15:36 | Lost Girl.
Každý z nás, kdo už má těch pár let ve škole za sebou zná všechny temperamentní stránky. Dvě z nich se řadí do introverze a dvě zase do extraverze. Já, i když se tak občas necítím, se řadím do introverze, konkrétněji jsem melancholik.
Člověk, jako melancholik může být i šťastným člověkem, prostě tu svou stránku skrývá v sobě. Pesimismus, introveze, melancholie - taková je má osobnost a občasným depresivním chvilkám se nevyhnu ani já.
Po prázdninách, přesněji dne 5. září mě čeká příchod do druhého ročníku gymnázia. Pokud se mezi vámi najdou čtenáři, kteří četli všechny moje články. V jednom jsem se o mé škole zmiňovala. Zmiňovala jsem se o té mé stránce, která vlastně nebyla má, protože jsem se dlouho přetvařovat neuměla.
V prvním ročníku se všechno zdálo v pořádku, aspoň ze začátku roku, přetvařovala jsem se, dělala jsem ze sebe bílou ovci a společneského člověka. Někdy v pololetí se to ale změnilo a v naší třídě se objevila další černá ovečka a člověk, který miluje samotu.
Spoustě lidí z vás se to bude zdát zvláštní. Jelikož je samota mým nelepším přítelem. Občas tu samotu vyplňuji vlastním mluvením pro sebe. Místo toho, abych si myšlenky pehrávala v hlavě, tak je musím vyslovovat, abych se na ně lépe soustředila. Což je nejspíš chyba. Proč?
Při normálním mluvení většinou gestikuluji rukama, a tak se mi to stává i při mém mluvení pro sebe. Připadám si jako blázen, když tohle dělám, ale tímhle mluvením trpím již delší dobu (přibližně od sedmé třídy základní školy). V prvním pololetí minulého školního roku se mi to asi povedlo nějak ztlumit na minimum, ale když se objevila samota, přišlo i to mluvení. Dávám si samozřejmě pozor na lidi, kteří kolem mě prochází, proto když vidím lidi, tak si pro sebe nemluvím a svoje myšlenky mám téměř skryté.
Když se ale objevím v nějaké uličce sama, opět si tiše sděluji své myšlenky. Nejhorší na tom je, že občas se za mnou nějaký ten člověk najde a potom je to velmi trapná situace, když mě sleduje, jak ze sebe dělám naprostého blázna.
Abych se vrátila k druhému pololetí, s nikým jsem se nebavila a občas mi přišlo otravný, když jsem musela s někým sedět. Co se ale stalo, když jsem se ještě pár měsíců před tou situací ptala každého, jestli by si se mnou nesedl?
Jako introvert beru i hodně věcí na vážno. Někdo zavtipkuje na mou osobu a myslí to převážně ze srandy, já se ale urazím a pár minut s dotyčným člověkem nemluvím. Prý moje introverze dokonce dosáhla nějaké velké hodnoty s tím, že normální introvert je jen stydlivý a tichý, ale já, že se rozbrečím nad každou maličkostí a svoje depresivní chvilky již zařazuji do každodenních činností. Jsou snad myšlenky na smrt nenormální?

Milovat či nenávidět.

3. august 2016 at 17:32 | Lost Girl.
"Holky dokáží rozeznat 100 odstínů růžové, ale hodnýho chlapa od hajzla ne."
Určitě jste již párkrát slyšeli tohle "rčení", jak v téhle podobě, či v jiné. Já bych to chtěla v tomhle článk oobhájit. Sice já sama nerozeznám stovky odstínů jakkékoliv barvy, ale také nerozeznám hodnýho kluka od špatnýho.
Víte, některé holky za to nemohou (jako já). Řeknu vám absolutně malý střípeček z mého života. Už asi druhým rokem se zajímám o kluky, mám to složitější, mnohem, prostě se do někoho zamiluju, jsem jím poblázněná, potom mi jakkoliv ublíží (většinou psychicky), já si řeknu, že ho už nechám být, ale i tak se najde další kluk, do kterého se zamiluju.
Nikdy ta moje zamilovanost nedopadla dobře. Proč? Protože jsem se zamilovala do hajzlů.
City, to je tak silné slovo s hlubokým významem. Nemůžeme jim zabránit v cestě - aspoň já ne. A to je právě ten můj problém. Zamiluju se do hajzla a potom nechám kluky, kteří mají o mně zájem.
Ale vy lidi, kteří právě tyhle holky odsuzujete, ty city, co k těm hajzlům chováme, jsou prostě city, které změnit nemůžeme. Já mám například problém, že nemůžu ani nikomu dát kamarádskou pusu, protože prostě musím k tomu člověku cítit hlubší city, natož, abych chodila s někým, kdo mě má hodně rád a já jej jen jako kamaráda. Tady je ten důvod, proč vlastně odmítám hodné kluky.
Už jsem si párkrát říkala, proč vlastně tohle dělám, proč prostě jedu s dobou a nestřídám kluky jako ponožky. Takhle... Nikdy v životě jsem neměla přítele, protože jsem se právě vždy zamilovala do špatného kluka a toho hodného, i když s velkou lítostí odmítla.
S čím mohu jedině souhlasit, tak je rčení nebo je to citát: "Láska je slepá." Ano, protože kdyby nebyla slepá, tak bychom ty chyby, co se v těch klucích ukrývají, viděly. Ale ne, když se člověk zamiluje, je pro něj onen člověk perfektní.
Tak jsem to i já viděla u kluků, které jsem milovala. Tvrdilo se o něm, že jen pije, kouří a nepracuje, ale já v něm viděla naději, věděla jsem, že se změní. Byl děvkař? Já doufala v to, že nebude a budeme spolu šťastní. (To přesně jsme nebyli).
A tak to vidím já. Holka, která je zabedněná klukama. Prý mě psychicky ničí, ale já to nevidím. Prý o mně nejeví zájem. To vím, ale doufám, že nějaký ten zájem jednou projeví.