June 2016

Chtít, neznamená mít.

25. june 2016 at 13:11 | Lost Girl.
Každý den projíždím kolem jednoho z billboardů, na kterém se skrývá volební kampaň pro jednu z mnoha politických stran. Nejvíce mě ale zajímá to, co u toho je napsané. Jediné, co mě zajímá na tom všem, je slovo: 'Chceme'. Stále se nad tím pozastavuji, doopravdy je to správná volba slov? Stále ale mohu říci, že i kdyby tam bylo: 'Budeme mít' či 'Splníme vám', tak bych jim velmi nevěřila.
Nevím moc, proč to takhle píší, ale samozřejmě je tu spousta lidí, kteří jim na této lživé věty naskočí. Splnilo se snad někdy něco, co slíbili? Udělali z nás lepší stát?
Proč to vlastně píši, když podle hodně lidí bych tomu neměla rozumět? Chci sdílet svoje myšlenky o téhle situaci, protože čistě a jasně, nezažila jsem komunismus, nezažila jsem Havla, ale upřímně si myslím, že komunismus nebyl nejlepší způsob vlády. Vše, co jsem o tomto období slyšela, jak se vše ovlivňovalo, však i pár let bylo omezené cestování, člověk si nemohl jenom tak někam vyjet na dovolenou jako v dnešní době.
A když ještě opět překročím ke způsobu vlády, upřímně si myslím, že pravý stát je ten, kdy člověk může říct vlastní názor a nebýt za to odsouzen. Bylo tomu tak před padesáti lety? Nemyslím si. Cenzura byla? Byla.
Vím, že tato doba měla i své pozitiva, ale s nimi jsem seznámena nebyla.
Však stále nesouhlasím s vládou v dnešní době, přístup komunikování s lidmi je velmi minimální. Ale zase nechci zastupovat člověka, který stále na vládu nadává, ale přitom nehne prstem. Chci s tím nějakým způsobem pohnout, ale můj věk mě stále omezuje.
Ve škole máme skvělého učitele, má v politice jasno a často si říkáme, že on by byl správný prezident (sám do poslanecké sněmovny kandidoval). Jednou nám říkal o tom, proč jsou ve školství jen podprůměrní učitelé. Jeho odpověď zněla jasně. Kdyby byli učitelé nadprůměrní, měli by otevřené oči a své žáky by tedy mohli poučit o politické scéně. nakonec by tedy politické strany skončily tak, že by je vlastně nikdo nevolil. Ale oni vždy vsázejí na to, že lidé poběží za nimi jako ovečky.
A co teprve podplácení? Kdyby například byla nějaká politická strana, která by nabízela absolutní minimum a vůbec by nebyla úspěšná, a začala by během své kampaně rozdávat mobilní telefony jako dárek. Všichni by je volili, běželi by za nimi a volili je, i kdyby vlastně o nich nic nevěděli.
Snad chápete můj názor a já to celkově napsala srozumitelně.

Own life.

16. june 2016 at 22:18 | Lost Girl.
Dá se říct, že se vyjadřuji k podobnému tématu jako v minulém článku, ale celkově to je jediné, o čem mám povoleno mluvit. Minule jsem mluvila o tom, jak je vlastně těžké být originální, dá se ten článek tak pojmout. Co všechno vlastně to obnáší?

Posmívání od spolužáků je veškerá maličkost, více mě zajímají ty vymyšlené příběhy, které o mně kolují všude, dokonce i mimo moji školu.

Víte, moc mi to nevadí, jen si řeknu, že to jsou drby, protože dokud to není pravda, tak vlastně nic nehrozí. Nebudu říkat moc, o čem ty drby vyprávějí, ale tak, vypráví to hlavně o vztazích.

A teď se dostáváme k bodu, kdy vlastně pravda by nebyla nějak zlá.
Žijeme ve společnosti, kdy všichni chodí do nějaké imaginární kopírky, kde přeberou všichni stejné myšlenky, stejný styl a spoustu dalších věcí, které mají hodně lidí společných. V mojí třídě se dělíme na nějaké skupiny. Ti, kteří přijímají to, že jsou sami, samotu milují (patřím mezi ně částečně já sama, ale poprvadě, nikdo nechce být celou dobu pořád sám, i když to možná on sám popírá, někde hluboko v mysli je vyvinuto to, že kontakt s člověkem mu jen pomůže), další skupinou jsou ti, kteří lezou za zadkem nejoblíbenějšímu žákovi ve třídě, který podlízá učitelům. Nikomu to ale nevadí, protože, jak jsem řekla, všichni za ním běží jako ovečky, protože i je uchvátil svým humorem a velmi nenahraditelnými hláškami. Na druhé straně jsou ti, kteří stojí plně proti němu, ale bojí se cokoliv říct (to je ta druhá skupina, kam patřím), nakonec ti, kterým je vše ukradený (zde patří většinou ta mužská - ehm, chlapecká - část třídy).

Teď, kde je vlastně ten největší problém, já sama chtěla zapadnout do té největší skupiny, ale prostě jsem se na to necítila, a když jsem začala být pomlouvána, odtrhla jsem se od této skupiny, protože jsem věděla, že to tak nepůjde.

Všichni si nestojí za vlastním názorem, vše co řekne ten jejich "miláček", to je automaticky pravda. Proto se vlastně ta určitá skupinka lidí bojí říct svůj názor, ví, že nemá možnost je víceméně "překřičet".

A dostávám se k tomu hlavnímu, o čem vlastně chci celou dobu mluvit. Jde tady o ty drby, člověk, jak chodí do té imaginární kopírky, tak přebírá vše stejné. A v hlavě má i myšlenku, že jakmile je něco jiné, je to špatné. Nevím, jestli přesně chápete, o čem budu mluvit, ale většina lidí bere některé věci za nenormální. Ale prosím vás, když se tak člověk cítí, když člověk cítí, že to je jeho pravé já, proč mu bránit v tom, aby se choval jako někdo, kým je? Přetvařování je to nejhorší, cítíte se jinak, tak nejistě, není vám to určitě pohodlný, vaše pravé já se tlačí napovrch.

Nenechte se ovlivňovat okolím, vidím to ve třídě, jeden kluk má menší sklony k nacismu, no a? Samozřejmě s nacismem nesouhlasím, ale je mi něco do toho? Někdo má rád sex? Je mi něco do toho? Někdo poslouchá staré písničky, které už nejsou moderní? No a?
Každý se chová, tak, jak se cítí.

Nevím, jestli jsem tu vůbec vyjádřila to, co jsem tím zamýšlela. Prostě, ať vás pomlouvají o něčem jakkoliv, nenechte se vyvézt z míry, dělejte co vás baví, nikdo by vám v tom neměl bránit. Ale kéž by se každý staral o svůj vlastní život, že?


Hard start.

4. june 2016 at 17:00 | Lost Girl.
Hned ze začátku bych se chtěla omluvit, že jsem vlastně založila blog a potom tam nic nepřidala. Chtěla jsem mít prostě hned odbytý začátek a teď kvůli končícímu školnímu roku nestíhám absolutně nic. Omlouvám se a prosím vás, pokud nepřežiji příští týden, zvu vás na můj pohřeb. Pokud ho přežiji, zvu vás na oslavu. Takže už teď je poměrně jasné, že tady články nebudou tak často jak na ostatních blozích. Upřímně, nevěděla jsem ani co napsat, chci být opatrnější, co se týče veškerého svěřování, takže svoje pocity zde vypsat nemohu. Ale i tak mne něco napadlo.
Skoro každý to známe. Střední škola, či přestup na jinou školu. Oboje znamená to, že se musíte seznámit s novými lidmi. To ale mně osobně dělá velký problém, minulý rok jsem nastoupila právě na střední školu. Snažila jsem se chovat tak, abych zapadla do kolektivu, abych rozhodně nebyla tím odpadlíkem. Jenže přes to všechno jsem vlastně zapomněla čím jsem.
Chovala jsem se jinak, optimisticky, kolektivně, chtěla jsem být středem pozornosti, ale začala jsem tušit, že tohle já nebudu. I tak jsem podle všech ostatních jiná. Vlastně s tím souhlasím, nechci být jen obyčejná, jako všichni ostatní. Toužím po originalitě. Omlouvám se, jestli si protiřečím, často se mi to stává, ale prostě vám trošku celou situaci lépe vysvětlím.
Jsem pesimistická dívka, která na hlavě nosí svůj milovaný klobouk, který zaměňuje za květinový věneček, šátek či různě zdobenou čelenku. Nejsem rozhodně kolektivní, ráda sama.
Ono to je i tak, že se mnou třída ani bavit nechce a posmívá se mi, ale já vím kvůli čemu - nebudu to tady z osobních důvodů uvádět - proto vlastně je mi vcelku jedno, co o mně říkají, protože já sama vím, že to pravda není.
Přestoupit nechci. Škola se mi svým způsobem líbí, a kdybych na ni nešla, bylo by vše jinak, a to by se mi nelíbilo. Mám to tam ráda, jenom nemám ráda lidi, co tam jsou. Ani měnit svůj styl nechci. Díky němu se mi změnil život. Prostě se každá špatná věc stává pod záminkou toho, že se stane něco hezkého, na to nezapomeňte.