Změna.

17. march 2017 at 12:01 | Lost Girl.
Vyjádřit slovy, jak moc se věci mění ze dne na den, nejde. Život nám vkládá do života nové překážky a buď s velkou potupou o ně zakopneme nebo je přeskočíme i smenší rezervou.
Věci se změnily, k minulému článku, veslee se bavíme dál, o tom nemluvně. Ale stala se věc, kterou bych nečekala a byl to krok vpřed, nečekala bych, že bych to vše dokázala zvládnout tím způsobem, že k určitému čověu den ode dne přestávám něco cítit. Mám ho ráda, ale nezasloužím si ho milovat. Nebo podl slov mých přátel, on si nezaslouží to, abych ho milovala. A já vím, že od určité situace se snažím nebýt bláznivá do něj. Blázen jsem, ale bláznem přestávám být.
Před pár lety jsem rozvíjela svou spisovatelskou kariéru, psávala jsem příběhy, měla jsem jich doopravdy hodně, ale teď, nevím, co se stalo, ale nejde mi z hlavy vyloudit jediná myšlenka na paní příběhů. Nemohu přemýšlet v tom stylu, v jakém jsem přemýšlela kdysi. Chtěla bych na tom zapracovat, s trochou štěstí se dostanu na příčku, kde jsem bývala kdysi. Ale jak mám psát příběhy, když do každého vložím autobiografické prvky? Všude jsou autobiografické prvky, ve všech větách, co napíšu do daného příběhu.
Deprese nebo obyčejné depresivní chvilky? V poslední době se zhoršila moje samomluva, je to horší a horší a já se cítím hůř a hůř. Snad by to šlo i líp? nechci, aby si o mně čím dál více lidí myslelo, že jsem blázen, co si mluví pr sebe. Ale tomu nejde zabráni, tomu hlasu uvnitř mě musím nějakým způsobem odpovídat.
 

Obsession

26. february 2017 at 15:42 | Lost Girl.
Nikdy bych neřekla, že mě posledlost někým může tolik ovlivnit. Je možnost, že to někteří z vás už zažili. Někoho máte rádi, bavíte se s ním a potom najednou propast - hádka. Už se spolu nebavíte a vy se cítíte, jako by vám zaril někdo dýku hluboko do hrudi a vy nemůžete dýchat.
Nemoci dýchat. Když se to stalo, nemohla jsem se několik vteřin nadecnout. myslela jsem si, že moje srdce tento psychický nátlak nezvládne. Bylo hlasitěji a hlasitěji a já stále nemohla popadnout dech. Když jsem se zvládla nadechnout, byl to krátký nádec následovaný dalším zadrhnutím dechu a přívalu slz.
Nečekala bych, že jakmile se odloučíme, bude to tak bolestivé. Myslela jsem si, že ty nejhorší časy jsou pryč. Ale můj psychický stav se zhoršil, výkřiky do prázdna. V hlavě jen myšlenky na to, že je konec, konec našich večerních hovorů, kopnec konverzací, u kterých mi nezbývalo nic jiného než se usmívat.
Ztratila jsem svého nejlepšího kamaráda a to jen kvůli hloupé chybě.
Dny ubíhají. Začala jsem mu "psát" dopisy. jen abych se z toho všeho mohla vypsat, hlavně jemu. Chybí mi, moc. Přeji si, abychom byli zase v pohodě. Zatím jen přežívám, ale to už se stává. měla bych zapomenout a jít dál, ale já věřím, že se ozve a bue vše v pořádku. Jednou.

Autobus.

23. january 2017 at 17:48 | Lost Girl.
Během svého života se stáváme součástí společnosti. Žijeme v určité komunity, každý kolem sebe nepkoho máme. Nějaká skupina lidí nás naučila číst, psát a počítat. Nejvíce se ale obávám toho, že je velmi zanedbaná jedna věc či činnost, která se zanedbává. Komunikace, schopnost mezi sebou komunikovat a rozmlouvat. Obávám se však i toho, že mně tato věc také schází. O čem mám vlastně komunikovat s lidmi? Že když jsem doma bez kamarádů, tak ten den probrečím?
V lidech i tato věc také trochu vymizela, kdysi se lidé na ulicích jen tak dali spolu do řeči. A dnes? Jeden na druhého hodí pohled alá "on se zbláznil", a pro jistotu po lehoučku od něj několik kroků odstoupí. Lidé nechtějí komunikovat? Z lidí se stali zrůdy, které nad každou věcí ohrnují nos?
Pamatuji si jednu situaci z toho, co jsem byla malá (s mými 157 cm nemám teď co říkat, bylo to myšleno věkově.) si za mnou v autobuse přisedla postarší paní. Napovídaly jsme celou cestu a já dokonce i vyzradila to, že budu mít bratříčka, což jsme podle mamky nikde říkat nesměla. A teď? Sedím v autobuse, batoh hozený na vedlejší sedačce, protože se lidí bojím. Byla jsem nejspíš v mladším věku výřečnější a nebo to je tou psychickou nemocí, co se snažím skrývat?
Řečnické otázky, stále ty řečnické otázky. K nimž odpověď chybí. Podotýkám, že to téma, o kterém mluvím je problémové a nedokáži si představit, jaké to bude za několik let, pokud to takhle půjde dál. Bude v autobusích ticho? Bude znít jenom rušný zvuk motoru? A dokážeme to ještě zachránit? Šance jsou mizivé.
Vy co čtete můj blog již od samého začátku, či jste četli už i minulý. Jak si myslíte, že vypadám? Jak si myslíte, že se chovám? Budu ráda za vaše názory v komentářích.
 


Jako vážně?

2. january 2017 at 20:08 | Lost Girl.
Když si tak člověk projíždí hlavní stránky blogu, vidí články o tom, jak všichni přejí "šťastný nový rok" nebo shrnují svůj rok 2016. Na minulém roce jsem shrnula svůj rok 2015, prtože ten byl opravdu divoký, ale proč bych to měla dělat letos? Co je zajímavýho na holce, která trpí depresemi a nechce se z ní léčit, protože to je vlastně její volba.

Proč je článek zařazený do tématu týdne? Letošní (tedy již minulý) Silvestr jsem prožila doma, ale ani tam jsem neslavila, protože to rok od roku nechápu. Vím, jak jsem aspoň do deseti let usínala a nezůstala vzhůru do půlnoci. Potom jsem už vzhůru zůstávala, cítila jsem se hrozně velice, protože jsem vydržela. Teď je to, že jsem vzhůru do půlnoci, velmi typické.
Celý večer Silvestru jsem byla v pokoji, dala si jednu sklenku vína, aby se neřeklo (Občas mi to s alkoholem ujelo, proto jsem se rozhodla poučit se z chyb). Potom, když jsem kolem půlnoci stála v ložnici rodičů, kteří již napůl spali, tak jsem při odpočítávání půlnoci dostala takový tíživý pocit. A když se na hodinách ukázalo "00:00", samovolně jsem se rozbrečela. Už se mi to párkrát stalo, tak už dva roky se to děje, u odpočítávání a poté u ohňostrojů se rozbrečím, zvláštní nával smutku.
Při ohňostroji jsem ležela vedle mého psa a objímala ho, aby se nebál, rok od roku se ohňostrojů bojí čím dál víc. Po chvilce jsem se ale i se psem zvedla a šla se podívat k našemu střešnímu okni, zahlédla jsem vybuchující záři barev a opět se to stalo, rozbrečela jsem se. Musím teď vypadat jako nějaká ubrečená holka, ale když je člověk citlivější, bohužel se rozbrečí, i když vlastně nechce.
Příští rok bych už měla jít slavit mimo domov, uvidíme, jestli se mi bude chtít. Je to přeci až za rok.
Nevěřím na předsevzetí, ale letos jsem chtěla zkusit, jestli se to předsevzetí dá splnit. Sice jsem si jej řekla až dneska ráno, ale na tom nezáleží.

Moje předsevzetí: Poučit se z vlastních chyb.
Body k tomuto předsevzetí:
1. Nezamilovat se nesprávně.
Týká se to spíše roku 2015, kdy jsem se čtyřikrát (opravdu) zamilovala, ale nikdy z toho vztah nevzešel. Takže tohle je spíš chyba z mé minulosti. Pro zvídavé: Tento rok jsem byla zamilovaná do toho, do koho jsem se zamilovala jako naposledy v roce 2015. Takže celý rok blázen jen do jednoho.
2. Neopíjet se.
První věc - Ne, není mi 18. Ale no a? Jsem z Moravy, tady se pije víno už od kolébky. Jenže mi to už s pitím přesně dvakrát ujelo. Můj problém je ten, že nedokážu říci "ne" nabízenému alkoholu. Úkol pro mě: Stoupnout si před zrcadlo a stále si opakovat: "Ne, nedám si, ne, nedám."

Má to spousty bodů, ale tyhle jsou nejspíš ty nejdůležitější. Přejte mi štěstí a já vám taky přeji štěstí ve všem. :)

A year in love.

29. november 2016 at 17:57 | Lost Girl.
Poslední dobou nemám na vypisování se na blogu moc velký čas. Problémy se kolem mě kupí a druhý ročník na gymnáziu začíná být více divočejší. Ono se to může zdát lehké, ale vůbec, ještě když se z člověka stane puntičkář, brr.
Měla bych se učit na zítřejší hodinu biologie a mluvnice, jenže mě něco dotáhlo k tomu se podívat na novinky na blogu. Tak ze zvědavosti jsem sjela dolů k tématům týdne a anglické téma týdne mě k stisknutí na tlačítko "Napsat nový článek" prostě donutilo.
Chtěla bych se spíše zaměřit na mé spolužáky, se kterými se setkávám na gymnáziu. Mnoho lidí - dívek - jsou žárlivé? Závistivé? Nebo prostě jen nepřející?
Mám kamarádku, která je zadaná a setkala se s jednou pomluvou na škole ohledně toho, že už nejsou spolu, že se hodně hádali a že už to nemohli spolu vydržet. Zajímavé bylo, že ti dva byli v tu dobu pomalu ten nejúžasnější pár na škole. Ta dívka, která roznesla tuto pomluvu, protože se to zdálo tak jí, tak to řekla i všem, jenže to neřekla tím způsobem, že si to myslí, ale naopak tm, že to jasně ví.
Tahle přímá skupinka holek se je snaží rozdělit už hodně dlouho, ale oni i tak budou spolu už rok za pár dnů. Aneb téma týdne: "After all this time?"
Nechci moc poukazovat na jednu skupinku holek, takových je po naší škole spousta. Pořád si říkám, že bych tohle neměla říkat, ale znám se s jedním kamarádem už více než rok, udržujeme si určitý "vztah", už tak před rokem jsem přiznala kamarádkám i vlastně sama sobě, že ho mám ráda, dost ráda. I po tom roce ty city neustaly, ony narostly větších rozměrů. A za ten rok se nás už tolik lidí snažilo rozdělit, snažilo se pokazit naše kamarádství. Je možné, že jsme se poté pohádali, ale my neskončili, stále se bavíme a budeme se bavit dál.
Co jsem vlastně tímto článke chtěla říct? Ono to sděluje tak trochu více věcí. Lidé si nehledí vlastního života, musí se s*át do života druhých a akorát jim je ničit. Když je šťatsný, proč v jeho očích zbytečně vyvolat slzy?
A další věcí je ta, že když se do někoho zamilujete a někdo jiný vám řekne: "To brzo přejde.". Nepřejde. Když spadnete do té velké propasti zamilovanosti, těžce z ní vylezete. Vím to.

Komunismus.

5. november 2016 at 21:22 | Lost Girl.
Když tak člověk sleduje aktuální téma týdne, možná nad tím mávne rukou, já se nad tím ale pozastavila. Před nedávnem jsem se bavila s matkou o tom, proč jsou Češi zlodějští a 'loupežníci'.
"Odkaz komunismu." odpověděla mi.
Souhlasím s ní a myslím, že to byly moudrá dvě slova. A tak se zamyslete. S mojí budoucí, snad úspěšnou, maturitou z dějepisu je můj zájem o tento předmět velmi silný, proto si i dost pamatuji, situace v 50. letech minulého století. Situace po válce, Američané a Rusové pomalu osvobozovali celou Evropu. Nám pomohli Rusové, ale tak když jsem se zamyslela, co kdyby to Američané zvládli dřív? Ovládli nás dřív?
Kdysi dávno, když jsme se tohle učili na základní škole, jsem se naší dějepisářky zeptala, jestli bychom byli jiný národ, kdyby nás osvobodili Američané místo Rusů. Odpověděla mi něco ve smyslu: "Ano, byli bychom jiní, ale přece si nemůžeš říkat 'Co by bylo, kdyby...'"
Vraťme se více do minulosti, Přemysl Otakar II. a Rudolf I. Habsburský aneb 'Král železný a zlatý' a 'Král kaše'. Když jsme se o téhle situaci mezi nimi učili na gymnáziu, otázka spolužáka byla: "Takže, kdyby kurfiřti nezvolili Rudolfa, nemusela by zde být žádná habsburská monarchie?"
Téměř 400 leté vládnutí habsburského rodu by vůbec nebylo, protože zvolení Rudolfa císařem bylo jejich základem. Ale je to velmi obrovský skok do minulosti, za tu dobu se mohlo stát cokoliv jinak, a jak jsem již zmínila 'Co by bylo, kdyby...'.
Život nějak běží, dějiny nějak běží a říct si to, co by se normálně nemohlo stát a představovat si, jak by to bylo, kdyby to bylo jinak, je zbytečné. Ale žijeme dál i bez těch věcí, nebo snad ne?

A year.

27. october 2016 at 20:08 | Lost Girl.
Je to rok. Rok od toho, co se moje osoba naprosto změnila. A to vlivem jiného člověka. Plánuji mluvit o, dá se říct, zakázaném tématu. Neměla bych o tom mluvit, měla bych mlčet a nic na sobě nenechat znát. Stalo se vám někdy, že vám do života vkročil člověk a změnil vás?
Nemůžu uvěřit tomu, jak jsem se změnila, vzhledově i psychikou. Jsem jiný člověk. Pro některé stejný, pro ostatní jiný, záleží na jejich úhlu pohledu. Nikdy se mi nestalo, že bych někoho milovala natolik, že bych pro něj byla schopná vše zahodit, riskovat, že nedopadnu se vším nejlíp. Jsem na něm závislá, vlasy, oči, úsměv, hlas. Je to to, co potřebuji dostávat, co nejčastěji. Moje tělo jinak upadne do stavu zvaném 'absťák'. Jestli ví, že ho miluji? Ano, ví. Opětuje mi to? Ne, ale mně to nevadí.
Chtěla jsem si jednou udělat menší photoshop fotek, postavit sebe před pár lety a sebe teď. Chci vidět ten rozdíl. Doopravdy nemůžu uvěřit, co se z pouhé fanynky dívčích boybandů může stát, když se začne zajímat o něco jiného než boybandy. Byla jsem neoblíbená a stále neoblíbená jsem, aspoň toto zůstalo a nijak extra mi ten fakt nevadí.

School.

22. august 2016 at 8:26 | Lost Girl.
1. září, nepřítel všech studentů, když nepočítáme to malé množství těch, co se do školy těší. Omlouvám se, že s tím blázním už teď, 22. srpna. Jde o to, že jsem zavítala na pár stránek pro inspiraci k výzdobě sešitů a při prohlížení obrázků jsem si uvědomila, co na mě vlastně čeká.
Ke konci minulého roku jsem skoro každý den brečela tajně po rozích školy s tím, že tam nemůžu vydržet ani jednu minutu a chci pauzu v podobě prázdnin. Za ten rok jsem ve škole pomalu nechyběla. Velice párkrát jsem chyběla a to jen jeden den, přičemž často to byly tak tři nebo dvě hodiny kvůli zubaři. V červnu jsem byla s psychikou hodně na dně, na učení jsem se nemohla soustředit, protože to nešlo, jakmile mi to po pár minutách nešlo, rozbrečela jsem se. Já, když se hodně naštvu - zní to zvláštně - stane se mi to, že buď bouchnu do první věci, co vidím, často to odnesli při učení moje prsty a zeď. Taky mám spoustu stránek nějakého sešitu pomačkaných, protože je ze zlosti zmačkám. A ke konci roku se to stupňovalo. Nezvládala jsem to, moje psychika byla porušená nejen učením, ale i posmíváním spolužáků.
Abych pravdu řekla, bojím se, bojím se toho, co přijde za pár týdnů (mám štěstí a škola mě čeká až 5.). Budou ke mně spolužáci stále otočení zády? S kým se tam budu bavit? Budu to vůbec psychicky zvládat?
Měla jsem kamarádku, se kterou jsem právě na tu školu šla, vypadalo to tak, že budeme kamarádky až do maturity, ale po pár měsících se se mnou přestala bavit. Představte si, že jdete za někým, komu jste minimálně dva roky svěřovali všechno a ten daný člověk se na vás kouká z velké výšky a pomlouvá vás s bandou, a ještě jako výhodu používá ty tajemství, se kterými jste se mu svěřili. Co byste si o takovém kamarádu řekli? Doteď pomalu nevím, proč mě pomlouvají, nikdo mi to neupřesnil, protože proč by měli.
Mám i zlozvyk, vykecám spoustu svých tajemství nesprávnému člověku, nevykecám cizí, to nikdy, cizí tajemství, co se mi kdo svěří si zanechám v sobě a nikomu nic neříkám. Ale svoje tajemství, které bych nikomu jen tak neřekla, řeknu i člověku, který to za pár minut poví všem. Možná tohle byla ta chyba, kterou jsem udělala.
Občas si říkám, jestli to není mím stylem, jak jsem se k němu před pár články vyjadřovala, ale jak jsem and tím přemýšlela, tak proč by to tím stylem bylo? Svoje kloboučky a květinové věnečky jsem nosila už od začátku roku.
Strach se ve mně každým dnem stupňuje. Ta otázka, jestli budu stále osamělá kolem mé mysli neustále koluje.
Snad na ni brzy najdu odpověď.
Nějaký fanoušek Dream Theater? Skvělá skladba na přemýšlení, u které si člověk i pobrečí (aspoň já to tak mám).

Youtube.

15. august 2016 at 10:57 | Lost Girl.
Ze začátku bych chtěla říct, že se nerada vyjadřuji k věcem, které jsou aktuální, ale prohledávání různých youtube videí změnilo můj názor. Jde převážně o to, že se budu vyjadřovat k věci, dokteré ještě napůl patřím, protože se svým věkem do kategorie dospělých nezařazuji, ale možná rok starý občanský průkaz je právě ten krok od té kategorie. A k čemu se zde vlastně chci vyjádřit?
Ztracená generace. Asi před rokem jsem chtěla být učitelkou, od téhle věci mě dělila neúspěšné přijetí na pedagogickou střední školu. Druhá volba, gymnázium. Ten rok tam mi na učitelství změnil pohled. Kromě vyššího gymnázia, kam patřím já, je tam i nižší gymnázium. A právě to bylo to, co mi změnilo pohled. Když člověk vidí ty neustále řvoucí děti, jak pobíhají po chodbě, potom se zastaví a z tašky vytáhnout nejnovější mobil značky IPhone. A tak jsem vždy na ně nevěřícně koukala, jak děti, které sice nejsou o nic menší než já (maý vzrůst), ale za to o hodně let mladší, se pyšní svými značkovými věcmi.
Nepodporuji to. Proč? Já jsem v jejich věku lítala po venku, prtože jse se cítila ještě jako dítě a oni sedí u mobilu, počítače a převážně sledují youtube, v horším případě ty videa na ten youtube natáčí.
To je podle mě špatné. Zdá se vám to v pořádku? 12leté rádoby youtubery? A to se nejedná jen o ty 12leté, známe i osmileté a méně. A to mě vytáčí ještě víc. Ne, že bych záviděla, že mají všechno to vybavení a IPhony. Ne, já mám něco, co oni nemají. Jizvy na kolenách, na loktech po běhání po venku. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby nějaké z těch dětí neumělo udržet na kole rovnováhu. Nedivila bych se, jediný, kde jezdí na kole je v jejich počítačových hrách.
Jak je veřejně známo, veškeré sociální sítě jsou povoleny od třinácti. Ano, já sama neměla facebook od třinácti. Ale facebook v té době byl, dá se říct, na svém počátku a já tam vlastně nic neměla. Ale když se podívám na nějaké účty těch malých dětí, tak se nestačím divit, kolik selfíček dokáží za jeden den zveřejnit.
Potom tady máme Snapchat. Já ho nemám (Windows Phone) a jsem ráda, že ne. Myslím si, že překvapení toho, že tam najdete nahý třináctky, to vlastně ani překvapení nebude, že?
Nakonec bych asi chtěla říct, že všechny neházím do jednoho pytle, samozřejmě jsou tady ti, kteří si svůj dětský život stále užívají a za to jsem ráda.
Jaký na to máte názor vy? Nevadí vám malé děti na sociálních sítí?
SOAD v této písničce poměrně chvilku o závislosti na počítačích hovoří, zkuste posoudit sami.

Introvert.

10. august 2016 at 15:36 | Lost Girl.
Každý z nás, kdo už má těch pár let ve škole za sebou zná všechny temperamentní stránky. Dvě z nich se řadí do introverze a dvě zase do extraverze. Já, i když se tak občas necítím, se řadím do introverze, konkrétněji jsem melancholik.
Člověk, jako melancholik může být i šťastným člověkem, prostě tu svou stránku skrývá v sobě. Pesimismus, introveze, melancholie - taková je má osobnost a občasným depresivním chvilkám se nevyhnu ani já.
Po prázdninách, přesněji dne 5. září mě čeká příchod do druhého ročníku gymnázia. Pokud se mezi vámi najdou čtenáři, kteří četli všechny moje články. V jednom jsem se o mé škole zmiňovala. Zmiňovala jsem se o té mé stránce, která vlastně nebyla má, protože jsem se dlouho přetvařovat neuměla.
V prvním ročníku se všechno zdálo v pořádku, aspoň ze začátku roku, přetvařovala jsem se, dělala jsem ze sebe bílou ovci a společneského člověka. Někdy v pololetí se to ale změnilo a v naší třídě se objevila další černá ovečka a člověk, který miluje samotu.
Spoustě lidí z vás se to bude zdát zvláštní. Jelikož je samota mým nelepším přítelem. Občas tu samotu vyplňuji vlastním mluvením pro sebe. Místo toho, abych si myšlenky pehrávala v hlavě, tak je musím vyslovovat, abych se na ně lépe soustředila. Což je nejspíš chyba. Proč?
Při normálním mluvení většinou gestikuluji rukama, a tak se mi to stává i při mém mluvení pro sebe. Připadám si jako blázen, když tohle dělám, ale tímhle mluvením trpím již delší dobu (přibližně od sedmé třídy základní školy). V prvním pololetí minulého školního roku se mi to asi povedlo nějak ztlumit na minimum, ale když se objevila samota, přišlo i to mluvení. Dávám si samozřejmě pozor na lidi, kteří kolem mě prochází, proto když vidím lidi, tak si pro sebe nemluvím a svoje myšlenky mám téměř skryté.
Když se ale objevím v nějaké uličce sama, opět si tiše sděluji své myšlenky. Nejhorší na tom je, že občas se za mnou nějaký ten člověk najde a potom je to velmi trapná situace, když mě sleduje, jak ze sebe dělám naprostého blázna.
Abych se vrátila k druhému pololetí, s nikým jsem se nebavila a občas mi přišlo otravný, když jsem musela s někým sedět. Co se ale stalo, když jsem se ještě pár měsíců před tou situací ptala každého, jestli by si se mnou nesedl?
Jako introvert beru i hodně věcí na vážno. Někdo zavtipkuje na mou osobu a myslí to převážně ze srandy, já se ale urazím a pár minut s dotyčným člověkem nemluvím. Prý moje introverze dokonce dosáhla nějaké velké hodnoty s tím, že normální introvert je jen stydlivý a tichý, ale já, že se rozbrečím nad každou maličkostí a svoje depresivní chvilky již zařazuji do každodenních činností. Jsou snad myšlenky na smrt nenormální?

Where to go next